Naše Daryny ze 7. A

Dovolte nám představit dvě drobné nenápadné dívky ze 7. A. Kromě stejného křestního jména je spojuje i ukrajinská národnost a záliba v malování. Do roku 2025 se vůbec neznaly, ale osud a válka je zavedly k sobě.

Daryna Pryshch k nám do školy nastoupila už ve 3. třídě, ale po 7 měsících odjela zpět do své domoviny, do obce Hordyně. Hraje na klavír, vyniká ve volejbale a v budoucnu by se chtěla stát učitelkou hudby nebo policistkou. V září 2025 se k nám do školy opět vrátila, a poznala tak svou novou kamarádku Darynu Penoru z obce Brustury, která by v budoucnu chtěla mít vlastní kosmetický salón.

Přečtěte si jejich fiktivní válečný příběh, který spolu v rámci dílen psaní napsaly.

VÁLKA 2022–2025

Když se nad Kyjevem poprvé ozvaly výbuchy, bylo Olexijovi 17 let. Právě nastoupil na univerzitu a připravoval se na jarní zkoušky. Snil o cestování, chtěl se stát inženýrem. Ale v jediné chvíli se všechno změnilo. Přišla válka. A s ní strach, nejistota a hněv.

24. února v 5 hodin ráno ho probudil telefon od mamky: „ Olexiji, začalo to... Rusko zaútočilo.”

Nejdřív tomu nemohl uvěřit.

Hned další den Olexij viděl, jak otec pod palbou odváží lidi z Irpině a matka, zdravotní sestra, nocuje v nemocnici. Došlo mu, že i on musí jednat!

Jeho válka

Olexij ještě nemohl narukovat do armády, ale mohl pomáhat. Spolu s přáteli založil dobrovolnické centrum – sbírali oblečení, léky a jídlo pro uprchlíky. Každý den čelil novým výzvám: jednou chybělo palivo, jindy byla zablokovaná cesta, anebo byl vyhlášen poplach. Ale to ho nezastavilo. Něco mu říkalo: „Nesmíš mlčet. Jednej.“

Pak začal pomáhat vojákům na frontě – nakládal generátory, neprůstřelné vesty, jezdil s humanitární pomocí do vesnic poblíž fronty. Viděl zničené domy, uplakané děti, zakrvácené vojáky. Ale nejhorší byly ty prázdné oči.

Uplynul rok

Olexijův otec padl. Matka byla zdrcena, ale dál pomáhala v nemocnici. Cítila, že kdyby přestala, zemřel by její muž zbytečně. V létě 2023 bylo Olexijovi 18. Neváhal a přihlásil se jako dobrovolník do Ozbrojených sil Ukrajiny. Stal se spojařem v mechanizované brigádě.

Na frontě nebyl čas na romantiku. Byla tam špína, padlí, chlad a únava. Ale byli tam i spolubojovníci, kteří se mu stali druhou rodinou. Velitel s přezdívkou „Táta“ ho naučil přežít. Přišel den, kdy Olexij poprvé zachránil někomu život - pod palbou vytáhl z tanku zraněného kamaráda Matvije.

Jednou se Matvijovi přiznal: “Matviji,… někdy si myslím, že to všechno nevydržím.”

Matvij si upravil helmu a tiše odpověděl: “Vydržíš. Protože jestli ne my, tak kdo? A… nejsi sám. Jsem tu s tebou.”

Olexij sklopil oči, sevřel pěsti. “Jen… někdy je to tak děsivé. Nebojím se o sebe, ale že nedokážu ochránit ty, kdo jsou vedle mě.”

Matvij mu položil ruku na rameno: “Poslouchej mě. Tolikrát jsi už zachránil ostatní. Jsi silnější, než si myslíš. Ale jsi taky člověk. A máš právo se bát.”

Olexij se slabě usmál: “Díky, bratře.”

„ Tak dost,” usmál se Matvij, „ pojď. Velitel říkal, že brzy dostaneme úkol. A potom..., potom ti ukážu to místo za vesnicí. Ten výhled je takový, jako by válka ani neexistovala.”

„ Domluveno, “přikývl Olexij, „ jen mi slib, že půjdeš se mnou.”

“Slibuju. Ale s jednou podmínkou - ty se taky vrátíš. Jinak to nejde.”

2025

Tak pokračuje Olexijův život. Rusko dál útočí, umírají tisíce lidí a dětí.

Rusko bere životy každý den a nedovoluje žít v míru.

24. února 2026 to budou přesně 4 roky od začátku útoku na celou Ukrajinu.

Ale navzdory všemu nám v srdci vždy bude znít HYMNA UKRAJINY!